BIO (zkrácená biografie)

Umění je brána k vyšším cílům.

 

Zuzana Čížková * 1982

 

Malířka, sochařka, ilustrátorka, matka, dcera, pedagožka, milovnice kávy a konopných léků, obdivovatelka přírody s fobií z klíšťat, sběratelka výtvarného umění, kamenů, zkamenělin a hraček z Kinder vajíček, vášnivá provokatérka, feministka milující muže, žena, která se v dívčích letech chovala jako chlapec, věčný snílek a neoblomný člověk.

​

​

Zuzana Čížková je česká sochařka a malířka, věnující se zejména tématům komunikace a symbiózy člověka s přírodou. Pochází ze souměstí Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, kde žila cca do roku 1999. Do roku 2011 byla neustále na cestách jako šnek se svým domkem na zádech. V Dobřichovicích se usadila a postupně si tam přestěhovala ateliér, který měla do roku 2022 v pražských Košířích.

 

Aktuálně se věnuje malbě i sochařství různých formátů – od malých komorních plastik, které jsou nejčastěji bronzové, ale i z jiných sochařských materiálů, až po rozměrnější plastiky do zahrad a parků. Aktuálně se po dvaceti letech vrací i k litografii, grafice a jiným starším technikám na papíře.

 

V roce 2024 se mimo mnoho jiných profesních aktivit, jako například několika kolektivních výstav a dvou samostatných výstav v místě svého nového bydliště, intenzivně věnuje dokončení sochařského sousoší pro pražský park Starý Prosek v Praze 9. Nyní však nebude kamenné, ale z její cementové směsi, určené pro sochařská díla do exteriéru, které pro ni v roce 2004 navrhl a spočítal Výzkumný ústav maltovin v Radotíně.

(Sochy byly slavnostně odhaleny 28. září 2024.)

 

Sousoší Madonino tajemství v sobě skrývá jemné propojení mezi různorodými světy kultur, ale i osobností. Každá z pěti soch Madonina tajemství skrývá příběh jedné bytosti, jejíž děj se může odehrávat odlišně, ale všech pět přitom spojuje mnoho společných témat, životních úskalí a zodpovědnosti. Číslo pět je pět je propojením přirozeností člověka spolu s přírodou, představuje lásku jak v duchovní, tak i ve své fyzické podobě. Dále dle numerologie symbolizuje především odhodlanost, silnou vůli, ale i svobodu v rozhodování se. Je znakem dobra a ochrany, to ženy symbolizují dostatečně, minimálně v určitých etapách svého života.

 

 

2019–2022 Zúčastnila se kolektivních zahraničních výstav, které nezabrzdila ani přísná

covidová opatření. Například v Žilině v galerii Groma Významné diela súčasného slovenského a českého umenia.Vytvořila knihu pro děti Svinka řádí. Její příběh se odehrával na její zahradě a v blízkém okolí dobřichovického zámku a hlavními hrdiny jsou suchozemští korýši svinky, oblíbení kamarádi Zuzanina mládí, ale i jejího syna. Na její námět knihu napsala Jana Laňková. Protože nakladatel nehradil žádné výlohy spojené s tiskem, požádala Zuzana o podporu dobřichovické osobnosti a radnici, které tisk knihy finančně podpořily, aby se příběhy pro děti podařilo vydat.

 

 

2018 Stvořila Zuzana tu nejkrásnější sochu, tedy svého potomka. Byť se věnovala rodičovským radostem, nepřestávala tvořit ani vystavovat v Česku a v zahraničí. Opustila ateliér v pražských Košířích a začala si budovat nový, v Dobřichovicích, aby dokázala lépe skloubit péči o dítě s prací. A jak tomu osud asi chtěl, začala tvořit a žít v kraji, kde žil a tvořil její děda Čížek, restaurátor. Vznikl nový cyklus obrazů Horizont událostí. O něm Zuzana ráda říká, že s některými jí pomáhal i její malinký předškolní potomek, a z tohoto důvodu je mnoho obrazů z tohoto cyklu neprodejných. Vznikla tak série dynamické malby s přelivy pestrých barev, do kterých nejen Zuzana vkládala svoji nově nabitou energii a radost ze života.

 

2017 Intenzivně malovala obrazy na plátna dle svých kreseb Výlety N a skic. V této době vstoupily do popředí autorčiny tvorby obrazy, které více dovolili popustit uzdu její fantazii, a naopak umožnili neřešit technické otázky. Po letech se vrací režisérka Hana Pinkavová a točí se Zuzanou díl do nové série Ještě hořím? Zuzana Čížková, kamenosochařka a malířka. Začala navštěvovat katechumenát na pražském Karlově, nechala se pokřtít na Kláru. S jáhnem Jiřím Ignácem Laňkou konzultovala svoji tvorbu z cyklu Nejsme roboti, kterou posunula výš o další zkušenost se svým tělem i duchem, a zejména s dopady civilizovaného života na fyzické i duševní zdraví každého z nás. Jak tomu osud, anebo Bůh chtěli,

v roce 2016 zkolabovala tak, že se téměř učila znovu chodit. Což bylo to méně závažné, ale viditelné zdravotní omezení. Po několika měsících začala z postele alespoň kreslit a vznikla tak limitovaná edice kreseb Výlety N. Maluje obrazy na plátna dle svých kreseb Výlety N a skic. V této době vstoupily do popředí autorčiny tvorby obrazy, sochařství se věnuje méně.

 

 

V letech 2011 až 2016 trávila více a více času na opačném konci od Prahy. Z obrazů se ztrácely postupně motivy řeky Labe a Proboštského jezera a objevuje se řeka Berounka. Ateliér měla stále v pražských Košířích, ale v Poberouní bývá stále častěji. Dozvuky celosvětové ekonomické krize byly stále znát, a tak Zuzana využila i své pedagogické vzdělání a začala zde na částečný úvazek vyučovat výtvarku. Napadlo ji její oblíbený motiv znakové řeči posunout ještě o krok vpřed, a vyzvala tak neslyšící žáky ze školy Holečkova a její slyšící žáky, aby společně tvořili diptychy, tedy dvoj plátna. Každá dvojice slyšícího a neslyšícího žáka se mezi sebou musela domluvit a společně namalovat obraz. Výsledky byly nad všechna očekávání. Jeden z těchto workshopů s názvem Krásná řeč točila Česká televize v díle TKN (odkaz na i-Vysílání ČT na webových stránkách Natočili o autorce).

​

2014 Společně s Galerií Klatovy Klenová v kostele svatého Vavřince uspořádala svoji velkou samostatnou výstavu s performancí během vernisáže, jejímž sdělením bylo, že každé abrahámovské náboženství má podobný morální kodex a že i samotní věřící se od sebe v základních aspektech příliš neliší. Mezi účinkujícími byl i muzikant Eduard Parma. Na výstavě byla na toto téma i některá její díla. O netradiční vernisáži a výstavě psalo mnoho médií včetně bulváru Blesk, který informace překroutil a během kamenosochařského sympozia ve Švýcarsku, na které odjela druhý den po zahájení výstavy, musela na dálku řešit nepříjemné útoky na ni, i na všechny účinkující i spoluorganizátory akce. 

 

Realizovala dvě sochy pro město Poděbrady. Svatou Anežku, která byla  dle zadání, a sochu Ludvík Kuba, u které měla Zuzana volnou ruku, ale téma bylo též zadané, na rozdíl od ostatních sochařských realizací, které jsou volnou tvorbou autorky, například Rano Rara Ku v Hořicích, svatý Florián v Podhorním Újezdě, Praryba ve Spáleném Poříčí, Vodníci se hlásí o svá práva v Lanškrouně, Milenka v Brandýse nad Labem, Kel v Ostravě, Nápis znakovou řečí v Praze 5, Madonino tajemství v Praze 9, v Poděbradech se jednalo o klasické sochařské zakázky. V malbě se nejčastěji věnovala cyklu Romantická krajina 21. století, kde zejména v podobě cest a dálnic zachytila mnoho míst, kde se třeba jenom mihla autem. Protože od sedmnácti téměř do třiceti byla často na cestách jak „rychlošnek“ s domečkem na zádech. 

 

2006–2010 Střídavě žila po krátkodobých podnájmech se svými kolegy na různých místech v Praze a již do Francie nevrátila kvůli vážné nemoci otce. Začala se intenzivněji věnovat malbě a vzniká mnoho nových obrazů z cyklu Romantická krajina 21. století,  které se jeví jako pohlednice z mnoha cest autorky a pokračuje s cyklem obrazů Zrození. Zároveň se sama cítila být fyzicky a psychicky vyčerpaná. Zajímala se o to, jak úzké jsou mantinely mezi lidskou bytostí žijící v moderní době a robotem, též se vracela se ke staršímu cyklu obrazů Nejsme Roboti.

 

V roce 2010 Zuzana jako jediná v rámci diplomových prací na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze hledala možnost realizace ve veřejném prostoru, namísto běžné prezentace závěrečných děl v budově školy. Oslovila školu pro sluchově postižené děti a mládež v pražské Holečkově ulici a požádala je o spolupráci na své praktické části diplomové práce. Zuzana posouvá motiv znakové řeči dále. Společně s osazenstvem školy realizovala nápis znakovou řečí na zdi této školy, pod strahovským kopcem, hned u autobusové zastávky Kobrova. Reliéfní plastika začala v kolemjdoucích lidech vzbuzovat otázku, co nápis sestavený z rukou vykřikuje. Nápis: „Život je krásný, buďte šťastni a mějte se rádi“, vzbudil pozornost evropských i amerických médií zaměřených na znakovou řeč a umění ve veřejném prostoru.

Hned po návratu z Francie se zúčastňuje soutěže na sochařské realizace v Praze 9 a ještě téhož roku vzniká ve spolupráci s architektem Ing. Lubošem Jírou sousoší Madonino tajemství.  Původně mělo být pět Madon, v roce 2010 byly osazené tři.

 

Ve Francii si domluvila pracovní stáž u mezinárodně uznávaného sochaře Vladimíra Škody.  Zde se přiučila práci s kovem, což hned po návratu do Česka využije ve své sérii děl A-LA-MERKUR (například často vystavované objekty Zrození a Otázka zrození).

Zahájení putovní výstavy v Národním muzeu již nestihla, protože se opět vrátila do Francie. Nejen za svou výstavou v Galerie internationale d’art contemporaire Thuillier v centru Paříže, ale také kvůli cestám do dalších částí Francie (Lyon, Thiers, La Monnerie-le Montel). Opět zde kreslila a malovala mnoho obrazů, které sundané z blind rámů poslala poštou do Česka. Mezi dalšími stěžejními motivy, které v této době Zuzana rozvíjela, je znaková řeč, nyní jako litografie, malba a sochařství.

 

V roce 2009 se Zuzana před dalším odjezdem vystavovat v Paříži přihlásila do soutěže pro současné umělce své sochařské dílo v růžové barvě, reliéf s rukama s prstovou abecedou ukazující „miluji“. Za tento reliéf MILUJI dostala ocenění Wintontrain, Inspirace dobrem Praha-Londýn. V průběhu těchto několika let pravidelně vystavovala na prestižních výstavách v Česku i v zahraničí na profesionální scéně (Paříž – Grand palais – Art en Capital, Řím – Basilica Santa Croce in Gerusalemme, Brusel – Prezidentská galerie, …), ačkoliv přihlášky a účast na profesionální a mimoškolní výtvarné scéně nekorespondovaly s názory pedagogů.

 

Vrhla se i na sochaření z elektrosoučástek. Nejznámější a nejúspěšnější jsou ELEKTROKŘÍŽE, které mimo jiných děl několik let putovaly po výstavách v Evropě (kam se Zuzana přihlásila k výběru děl a autorů, protože téma Česká Bible v průběhu staletí ji rezonovalo s její aktuální výtvarnou tvorbou, kde se zabývala pojetím víry většinové populace v jejím okolí). Dále realizovala šperky, které používala na aranžované fotografie s živými modely, jindy je přidělávala na  své cementové bysty. 

 

2005–2006 Zuzana nastoupila na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do ateliéru Kurta Gebauera a průběžně studovala i pedagogické disciplíny na různých školách. Své expresivně modelované sochy přihlásila do soutěže pro výtvarníky do třiceti let věku, kterou vyhlásilo francouzské sdružení Artistes Indépendants. Soutěž nabídla mladým výtvarníkům z nově přijatých zemí do EU se bezplatně zúčastnit 116. ročníku Salonu nezávislých v Paříži. Pod záštitou  Unie výtvarných umělců ČR a Ministerstva kultury reprezentovala Česko na světovém salonu v Paříži se svou komorní bronzovou sochou Venuše.

 

Během pobytu se mimo výtvarníků různých věkových kategorii a národností seznámila také s česko-francouzskými surrealisty z okolí Jiřího Koláře. Při každé návštěvě Paříže se těšila zejména na Prokopa Voskovce, kterého v prvním momentě nejvíce zaujala Zuzanina socha Vodník, protože mu prý byl podobný. Napsal Zuzaně několik básní a vymýšlel jí umělecké pseudonymy. V e-mailech jí psal například: „Vymyslel jsem ti jména ve dvou variantách. Pro Čechy Zora Kamenická a pro svět Wanda Stones.“ K pseudonymu nakonec nedošlo, protože v této době už se Zuzana prezentovala v médiích i na výstavách v zahraničí jako Zuzana Čížková, anebo Chiscova Suzana. Během pobytu malovala akvarelem, kreslila a vzniklo i několik koláží v kombinaci s kresbou.

Po návratu se věnovala litografii, což si Zuzana ve škole vybrala jako volitelný praktický předmět a její práce Vysoká škola umělecko-průmyslová v Praze posílala na různé výstavy. Z Paříže Zuzana dostávala mnoho nabídek od galerií a dalších mnoho let se vracela do Paříže vystavovat. V malbě a v litografii se začala věnovat cyklu děl Zrození, symbolizující důležitost symbiózy člověka s přírodou.

​

2005 V této době si Zuzany všimla filmová režisérka Hana Pinkavová a začala se Zuzanou průběžně natáčet jeden z dílů cyklu Nehasit! Hořím!. Vznikl dokumentární film Kamenosochařka Zuzana Čížková, ve kterém se Zuzana objevila zejména jako sochařka pracující s kamenem, jako spojení jejích dvou preferencí: geologie a sochařství. V těchto letech Zuzana obrážela mezinárodní sochařská a kamenosochařská sympozia, jedno kamenosochařské spoluorganizovala a dvě mezinárodní sochařská sympozia sama uspořádala. A přestože filmový štáb paní režisérky natáčel i Zuzaninu malířskou tvorbu a u sochařství i práce v bronzu a jiných sochařských materiálech, do půlhodinového filmu paní režisérka použila zejména vše, co se týkalo kamene.

 

2003–2005 Po maturitě, po čtyřech letech věnovaných zejména sochařství, se ve volné tvorbě opět vrací k malbě, zejména olejem na plátně. Přihlásila se do Unie výtvarných umělců ČR,  organizace pro profesionální výtvarníky, a byla přijata. Nastoupila na vyšší odbornou školu ve Zlíně na sochařský obor se zaměřením na bronz. V této době již dělala expresivně modelované sochy hlav. Byly svojí modelací vhodnější pro zpracování do bronzu, jejím velkým vzorem byla tehdy modelace sochařky Evy Kmentové. Po půl roce se však vrátila zpět do Brandýsa pomáhat mamince, která sehrávala nelehký boj s rakovinou, a zároveň začala pracovat v pražské Salmovské ulici v ateliéru Olbrama Zoubka, se kterým začala pravidelně i vystavovat (výstavy Lughnasadh pořádané akademickým malířem Josefem Ryzcem). Socha Vodník (cyklus soch Bytosti) vznikla přímo v ateliéru Olbrama a je vydusána z jeho originální osinkocementové směsi. 

 

Ve stejné době se Zuzana se svým otcem obrátili na Výzkumný ústav maltovin v Radotíně s objednávkou na výpočet a zkoušky nové směsi vhodné pro sochařské účely do exteriéru, aby směs unesla velmi malý detail modelace, vydržela na povětrnostních vlivech déle než kámen a udržela si dlouhodobě stejnou barevnost. Protože osinkocement, se kterým Zuzana pracovala v ateliéru u Olbrama Zoubka, byl již postupně nedostupný materiál kvůli zákazu osinku. Později se Zuzana domluvila s „betonáři-cementáři“ na realizaci sochařských sympozií a výstav. V těchto letech se Zuzana věnovala zejména sochařství a v dvourozměrném výtvarném projevu skicovým kresbám tuší, ale i malbě motorkářů olejem na plátna.

 

V posledních letech studia, ale i po maturitě, tedy v době, kdy již byla plnoletá, se pravidelně hlásila k příležitostem pracovních stáží a jezdila a měla možnost se seznámit s prací v sochařských ateliérech ve Švýcarsku a v Itálii. Pracovala například v basilejském ateliéru absolventa kamenosochařské hořické školy Jožky Stehlíka, ale i v ateliéru velmi známého švýcarského sochaře a malíře Ludwiga Stockera.

 

​

Od dětství ji fascinovaly kameny, lastury, ale i architektura a lidé, což se objevovalo v její tvorbě a zaobírala se otázkami symbiózy člověka s přírodou. Na maturitní zkoušku vytvořila sochu Rano Rara Ku a v písemné části obhajoby popisovala příběh tohoto ostrova, který se více a více podobal tomu našemu současnému. Likvidujeme si planetu Zemi, ze které již nebude možné odplout jinam. Vyprávění o domorodcích, kteří si zničili svůj ostrov natolik, že již neměli ani z čeho postavit vory, na kterých by odpluli z ostrova pryč.

 

Na začátku studia střední školy se ve figurální sochařské tvorbě nechala inspirovat neslyšícími lidmi znakujícími v hlučném motorkářském klubu, který Zuzana velmi ráda navštěvovala, a z řad dlouhovlasých princů na dvou kolech měla i přítele. Zkombinovala poprvé tradiční sochařský motiv rukou se znakovou řečí.

 

1999–2003  Studovala na Střední průmyslové škole kamenosochařské obor sochařství jako kombinaci dvou oblíbených oborů: výtvarného a geologie a samozřejmě fortelné práce, kterou měla Zuzana vždy ráda, ale pomáhala jí i lépe se soustředit na teoretické předměty. Na základní škole si například kvůli neposednosti rozdrtila malíček u pravé ruky, když udělala kotoul přes lavici během nudně probíhající hodiny zeměpisu.

 

První samostatnou výstavu Malý salon-detaily Zuzaně uspořádalo Muzeum Čelákovice v roce 1999, protože výtvarné nasazení bylo u takto mladé dívky velmi neobvyklé. Zpočátku zejména malbou temperou, tuší, anilínem a olejem. Mezi nejčastější Zuzaniny motivy volné tvorby patřily zejména příroda, architektura či světci v podobě iluminací. V roce 2002 již byla její samostatná výstava Malý salon-Netradičně klasické, zaměřená zejména na malbu olejem na plátna.

 

1990–1988 Se svojí průběžně rozrůstající se sbírkou navštěvovala geologický kabinet Národního muzea. Jeden kus „šutru“ si nakonec Národní muzeum dočasně zapůjčilo do své expozice. Se svým o rok starším kamarádem Standou pomalovávali kameny, dřevěná srdíčka, Rumcajse a jiné odřezky, modelovali figurky z jílu a tyto tvůrčí objekty prodávali, zejména během fotbalových zápasů o postup do vyšší ligy, když mělo město Brandýs nad Labem návštěvnost i dva tisíce lidí. 

 

               

    ……. A jak říká: „I když po mě hodíte kamenem,  stejně nesejdu ze své cesty.“